Byl jsem vysvěcen v zajateckém táboře v Africe (Gereon Goldmann, OFM + 26.7.2003)

Byl jsem vysvěcen v zajateckém táboře (Gereon Goldmann, OFM + 26.7.2003)

25.7.2225

Gereon Goldmann by německý františkán, který za II. světové války prošel s německou armádou část Evropy a Afriky jako zdravotník a následně jako zajatec... Jeho strhující životní příběh je poutavým a čtivým způsobem popsaný v knize "Ve stínu všemocného". V následujícím textu nabízíme jeho vzpomínky na své kněžské svěcení v jednom zajateckém táboře v Africe roku 1944.

***

Den svěcení připadl na svátek svatého Jana Křtitele 24.6.1944. Texty mše svaté by se nemohly vybrat vhodněji. Nyní se měly vyplnit modlitby řeholní sestry Solany z Fuldy, která se za mě přesně dvacet let modlila. Navzdory válce a zajetí byly její prosby vyslyšeny. Mě - německého zajatce, bývalého příslušníka SS a seminaristu bez řádného studia hodlal vysvětit francouzský biskup.

Svěcení se konalo v sobotu. Ráno, krátce po šesté, přišel do našeho zajateckého semináře starší muž, monsignor Leynaud, světící biskup z Alžíru. Byl zděšený, v jakém stavu se seminaristé nacházeli – vyhublí a otrhaní. Měli jsme jen staré, obnošené a roztrhané uniformy. Ale když jsme pak všichni stáli v kostele v šedobílých hábitech, vyrobených ze starých pytlů, vypadali jsme už mnohem lépe.

Mše kněžského svěcení se neobešla bez problémů. Křeslo našeho opata bylo příliš vysoké pro drobného preláta, takže nedosáhl nohama na zem. Když chtěl sestoupit z trůnu, zapletly se mu nohy do záhybů alby. Před pádem ho naštěstí zachránil kněz, který stál vedle něho. Další malér se stal, když jsem při litaniích k svatým a při prosbě o příchod Ducha svatého ležel před oltářem. Biskup klečel. Podle tehdejšího předpisu klečel vedle něho voják s hořící svíčkou v ruce, který však nebyl na takovou službu zvyklý a nedával pozor. Najednou byl cítit zápach, který neměl s kadidlem nic společného. Doutnal biskupův vous. I když ho rychle uhasili, zápach spálených vousů v místnosti zůstal. Později vyvstaly pochybnosti, jestli je svěcení vůbec platné, když Duch svatý očividně nesestoupil na svěcence, ale ve formě ohně do biskupovy bradky.

Nakonec vše správně proběhlo podle liturgického řádu. Nástupce apoštolů vložil na mě ruce a tím jsem byl přijat do sboru kněží katolické církve, obdržel jsem účast na věčném kněžství nejvyššího velekněze Ježíše Krista! Bez problémů se neobešla ani následná společná mše s biskupem. Každý si uvědomoval, že jsou těžké válečné čas a že právě vysvěcený a světitel náležejí k dvěma různým národům, mezi nimiž ještě nenastal mír. Tak to vnímali i seminaristé. Prelátova latina se od mé lišila výslovností a přízvukem. Opravdového souladu jsme nedokázali dosáhnout, tak jsem nakonec své modlitby jen potichu šeptal po něm.

Po mši se přece jen ukázalo, že křesťanská láska překoná všechny hranice mezi národy a všechny zákeřnosti války. Francouzský generál, kterému podléhaly všechny zajatecké tábory, si nenechal takovou nevšední událost ujít. Když jsem vycházel z kostela, jako první poklekl, políbil mi svatým olejem pomazané ruce a poprosil o první požehnání od německého zajateckého novokněze.

/…,/

Mezitím se doma v Německu stalo něco, co ovlivnilo i nás seminaristy. Dvacátého července 1944 se nezdařil atentát na Hitlera. Postoje k této události mezi námi jasně projevily názorové rozdíly. Menší skupina mluvila o zradě Německa, mnohem větší skupina si byla jistá, že byla zmařena jedinečná šance rychle ukončit tuto nešťastnou válku. Ztroskotal pokus o odstranění Hitlera, který způsobil všechno to utrpení a smrt. Argumenty jedněch narážely na argumenty druhých a často se spolu střetávaly s nevraživou zuřivostí. A protože se arciopat netajil svým nekompromisním postojem vůči nacistům, stávala se atmosféra stále nesnesitelnější. Proto se mi nakonec docela ulevilo, když mě nabídli, zda bych byl ochoten jít jako táborový kněz do tábora pro poddůstojníky v Maroku. Řekl jsem, že mě přece vysvětili proto, abych sloužil vojákům. Když už to nemohlo být na bojišti, protože sám jsem byl zajatcem, bylo mou povinností věnovat se ostatním zajatcům.

Kdybych tušil, co mě v následujících letech čeká, pravděpodobně bych zůstal navzdory všem neshodám v zajateckém semináři. V polovině září jsem se tedy vydal na cestu.

Z knihy: