Dnešním umělcům často chybí schopnost oslovit něčím hlubokým

6.3.2020

Skutečné umělecké dílo oslovuje nově i další generace. Kýč tuto schopnost nemá, při pohledu na kýčovitý obraz si člověk dokonce řekne: „To bych si zkazil vkus!“ Je potřeba vstoupit do kontaktu s autorem tím, že se jeho dílu vystavím, a dát mu výklad, který vychází z mého vlastního života, kde mě v mé životní situaci obraz oslovil, zastihl. Povzbuzuje mě k hledání odpovědi na mé existenciální otázky. Stimuluje mě k tomu, abych sám vytvořil nějakou hodnotu.

Duchovní život byl v očích otce Špidlíka uměním. Tomáš Špidlík si velice vážil umění a umělců. Měl za to, že tajemství Boha přiblíží člověku spíše umělec než teolog, který by chtěl vtěsnat Boží tajemství do abstraktních pojmů. Obdobně jako má každý umělec zapotřebí inspirace, aby mohl tvořit, co má hodnotu a lidi povznese, tak i křesťan potřebuje vnuknutí Ducha Svatého, aby věděl, co má konat, dokázal spolupracovat s Bohem a jeho dílo bylo jak lidské, tak Boží. Všechno, co myslíme, říkáme a děláme, musí být boholidské, to znamená vzejít ze spolupráce s Duchem Božím. Jen takto se naše lidství stává lidstvím v plnosti.

Špidlík vycházel z toho, že každý umělec v hloubi své duše věří v Boha, nějak se snaží zachytit to, co nepochází z něho, co ho přesahuje; je v určitém smyslu prorokem, předbíhá dobu, nedokáže to ani popsat, ale ví, že tam ona síla je. A jakkoliv navenek může tvrdit, že je nevěřící, tak chce vytvořit něco krásného, dokonalého, ba věčného. A tím se dostane už na pole náboženství, superlativů, které z našeho světa nejsou, ale on je přesto cítí, protože cítí blízkost druhého světa, který je za zrakem, a on se pomocí určitých symbolů to snaží zprostředkovat divákovi.

Špidlík říká, že dnešním umělcům často chybí schopnost oslovit něčím hlubokým, a lidé už nemají schopnost rozumět symbolům umělce ­– pokud vůbec ještě nějaké symboly má. Na druhou stranu si nelze vymýšlet znaky, kterým rozumím jenom já. To pak není inspirované dílo, ale projev psychického stavu umělce. A tak se také dnes umění chápe – jako výlev vlastního nitra. Může to sice někoho zajímat, jako kuriozita, ze zvědavosti se na to jde podívat, ale otázka je, jestli mu to něco dá, jestli tam zachytí nějakou myšlenku, kterou umělec má záměr sdělit. Tady je rozdíl mezi kýčem a uměním. Kýč nemá žádnou myšlenku, žádné sdělení, často nedělá ani umělecký dojem, a když ano, i tak velmi brzy člověka omrzí. Umělecké dílo naopak vyžaduje, abych se k němu stále znovu vracel a tak pronikal do jeho poselství; vždy tam najdu něco, co mi předtím ušlo. Skutečné umělecké dílo oslovuje nově i další generace. Kýč tuto schopnost nemá, při pohledu na kýčovitý obraz si člověk dokonce řekne: „To bych si zkazil vkus!“ Je potřeba vstoupit do kontaktu s autorem tím, že se jeho dílu vystavím, a dát mu výklad, který vychází z mého vlastního života, kde mě v mé životní situaci obraz oslovil, zastihl. Povzbuzuje mě k hledání odpovědi na mé existenciální otázky. Stimuluje mě k tomu, abych sám vytvořil nějakou hodnotu.

Špidlíkův přístup k životu, jeho myšlenky a postoje k současné kultuře byly zvlášť zřetelné na tom, jak dokázal interpretovat filmy. Mezi jeho oblíbené filmy patřil snímek Nostalgie režiséra Andreje Tarkovského (1932–1986) – to je dobře známo, o tom mluvil i psal. Ale byla tu i celá řada jiných filmů. Byl jsem svědkem toho, že dokázal poskytnout divákům klíč k pochopení i tam, kde se na první pohled jednalo o povrchní zábavu. Například když se v Českém kulturním centru v Římě promítal film Otesánek. Při následné besedě se Špidlíkovi podařilo z příběhu vytěžit a pojmenovat poselství a obohatit tím diváky. Je to příklad respektu, který měl, protože dnešní kultura má svůj jazyk, své způsoby, svou formu. To je třeba brát vážně, nelze být proti, nebo se tomu nevěnovat, ale je potřeba vstoupit do vnitřního kontaktu s tím, kdo to tvořil, jak to myslel a co chtěl sdělit.

***

Z knihy

Život není čas, ale setkání

 

Život není čas, ale setkání

Richard Čemus

Svědectví blízkého spolupracovníka kardinála Špidlíka není jen vzpomínkou na velkou osobnost naší církve, ale i velmi cennou sbírkou úvah o tématech, která utvářela dílo Tomáše Špidlíka – slovanská spiritualita, modlitba, srdce, kultura a umění, ekumenické snahy, duchovní otcovství či papež Jan Pavel II.

Křesťanství v Evropě skomírá. Je třeba začít od začátku, nově evangelizovat. Když se křesťanství objevilo na kulturní scéně starověkého světa, církevní otcové, první teologové, zvládali ohromné dílo inkulturace. Evangelium totiž nepřichází do vzduchoprázdna, ale vstupuje do existující kultury, s její řečí, jejími symboly a rituály, hodnotami a mentalitou. To vše patří k životu a nelze to odmítat či měnit. Je třeba tomu dát nový význam, vstoupit do tohoto dění, protože Bůh působí skrze to, co už tu je, skrze realitu. Tak tomu bylo v minulosti a tak je tomu i dnes, kdy se křesťanství začleňuje do současné kultury. Vytvářet rezervaci, která má zachránit Církev tím, že se izoluje od okolního světa a života, nemá naději na trvalý úspěch, jen na určitou dobu. I já provádím duchovní interpretaci filmu, který nemusí prvoplánově vykazovat náboženský obsah. Když vedu ignaciánské exercicie, využívám filmy jako prostředek toho, jak hledat Boha ve všech věcech, a podávám jejich spirituální výklad.

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: