Emigrace z komunistického Československa

3.11.2019

V roce 1950 - po zatčení Felixe Davídka a uzavření starobrněnského kláštera P. Bohuslav Burian pochopil, že musí pryč z téhle země. Zde mu hrozilo jediné: vězení. V dubnu byl navíc zatčen farář ze sousední farnosti v Prušánkách. Věděl, že je jen otázka času, kdy přijde na řadu. I on byl trnem v oku místním funkcionářům KSČ. Chtěli se ho zbavit, byl nežádoucím knězem. Pochopil, že ten, kdo není loajální vůči novým pořádkům, musí být odstraněn. Modlil se a přemýšlel, co dál. Cítil, že Bůh ho volá, a tak se rozhodl. Odejde do emigrace.

Nemohu jinak, musím poslechnout Božího hlasu

Navštívil svého přítele Josefa Fabíka v Beneticích. Přijel se svěřit a rozloučit. Uvidí se ještě někdy? Naposledy se objali. P. Fabík Bohuslava nepřemlouval, věděl, že je rozhodnut v souladu s Boží vůlí.P. Fabík později napsal: "V mnohých věcech se se mnou radil a prosil mne, abych nasměroval jeho cholerickou povahu. Nejednal neuváženě a ukvapeně. Vždycky si vše důkladně promyslel. Ale nejednal nikdy podle své vůle. Říkal mi vždy: „Slyším v sobě vnitřní hlas: Bůh mne volá! Nemohu jinak, musím poslechnout Božího hlasu.“

A to mi řekl i před odchodem do ciziny. Pro příliš opatrné, zbabělce, kteří pro své pohodlí jsou ochotni kdykoliv Krista zradit, je jeho oběť a riskování života něčím nenormálním a bláznovstvím. Ale stát se bláznem a mučedníkem pro Krista není bláznovstvím, ale svatostí. A P. Bohuslav Burian plnil tuto vůli vždy i za cenu života.

Nikdo z rodiny ani ve farnosti nic netušil

Bohuslav začal svou cestu na svobodu pečlivě připravovat. Na motorce si občas vyjel až k hranici a do Mikulova. Brzy zjistil, že mnoho farníků uprchlo před režimem do sousedního Rakouska za pomoci Františka Gajdy, rodáka z nedalekého Lanžhota. Ten v květnu 1950 převedl přes hranici celou svou rodinu a pak se již ve službách CIC (protišpionážního sboru Armády Spojených států) vracel tajně do republiky, aby pomohl na svobodu dalším.

Ve farnosti i doma byl Bohuslav opatrný a nikomu nic o svých úmyslech opustit republiku neřekl. Věděl, jaké má tajná policie metody a nechtěl nikomu ublížit. Nikdo z rodiny nic netušil. Když po návštěvě doma odjížděl z brněnského nádraží zpět do farnosti, měl slzy v očích. Uvidí ještě někdy své milované Brno? Maminku s tátou, sestru a bratry? Mohou ho zastřelit, může zůstat za hranicemi až do smrti. Když se vlak dal pohybu, zavřel na chvíli oči a vzpomenul na odjezd do koncentračního tábora. Ne, Bůh je se mnou všude a neopustí mne.

Brodili Dyji. Voda mu sahala až ke krku

Ve smluvený den udělal Burian poslední opatření nezbytná pro svůj odchod a večer se vypravil na smluvené místo u Lanžhotu. Sraz byl v osm večer.

Bohuslav pospíchal. Věděl, že nepůjde sám a převaděč nebude čekat. Na místě čekal mimo převaděče ještě jeden manželský pár. Neznal je a na nic se nevyptával. Vyrazili k hranici. Minuli Lanžhot, přešli železniční trať a státní silnici z Břeclavi. Zastavili se u kukuřičného pole. Čekali. Zanedlouho se objevilo několik dalších mužů, kteří měli být převedeni přes hranici. Pokračovali dál. Asi po hodině došli až ke košatému a mohutnému stromu nedaleko silnice. Zde si všichni lehli a odpočívali. Náhle se ozvalo zasyčení. Byl to domluvený signál od Františka Gajdy, který si pro skupinu přišel z Rakouska se svým spolupracovníkem. František Gajda se ujal vedení skupiny a vyrazili k Dyji.

Přecaděč Boleslav Úlehla později vzpomínal: "… Vesnice jsme museli obcházet, protože všude stály hlídky. Obešli jsme Hrušky, Tvrdonice, Kostice, Lanžhot a převedl jsem je přes silnici z Břeclavi do Bratislavy. Došli jsme ke smluvenému místu. Byl to mohutný strom nedaleko silnice. Bylo okolo půlnoci. Všichni jsme si pod něj lehli a odpočívali. Strom měl větve až dolů a tak na nás nebylo od silnice vidět. Pak jsem zaslechl zasyčení. To bylo znamení od Gajdy. Ten si pak se svým spolupracovníkem skupinu převzal a já šel dom."

František Gajda znal perfektně terén i řeku. Dyje zde vytváří meandry a užší zátočiny. Skupina se vydala na pochod lužním lesem. Bylo po půlnoci, když se přiblížili k řece. Převaděč jim dal pokyn rukou. Skupina se zastavila. Gajda naslouchal. Nikde, nikdo. Potichu si svlékli kalhoty a zuli boty, uzlík s věcmi si dali nad hlavu a pak beze slova vstoupili do studené vody. Věřili, že převaděč ví přesně, kudy jít. Bohuslav šel hned za ním. V duchu se modlil. Voda mu sahala skoro ke krku. Ještě pár nejistých kroků a bude za hranicí. Vyšli na protější břeh. Byli v Rakousku. Rychle se oblékli a již po několika minutách je Gajda vyzval k dalšímu pochodu. Téměř dvě hodiny vedl skupinu k silnici na Vídeň. Přivedl je k nedalekému stohu, kde si všichni lehli do slámy a odpočívali. Čekali. Pak přijelo nákladní auto, které je odvezlo do Vídně.

Mohou Vás sebrat Rusové i Rakušané. A to pak Pán Bůh s Vámi!

Jeden z převedených, P. Schützner, vzpomínal: … "Na rakouské straně se objevila čerstvě sklizená pole. To byla sovětská zóna Rakouska. Viděli jsme světlo hraniční stráže nepříliš daleko, pochodující v určité vzdálenosti přes pole. Po dvou hodinách přijel starý rozhrkaný náklaďák. Naložili nás na korbu, všude kolem nás byly na korbě kuřata v přepravkách, a tak jsme byli dopraveni do Vídně."

Bylo nedělní ráno 10. září 1950 kolem páté hodiny ranní, když Bohuslav Burian vjížděl do ulic rakouského hlavního města. Převaděč Gajda pomohl Bohuslavovi a několika převedeným bohoslovcům vyhledat vídeňský kněžský seminář, který se nacházel v devátém okrese, v americké zóně. Když k němu dorazili, rozloučili se. Ještě předtím jim Gajda vysvětlil, jak byla Vídeň a celé Rakousko rozděleno: Největší nebezpečí Vám hrozí v ruské zóně. Mohou Vás sebrat Rusové, ale i Rakušané. Rakouská policie Vás případně předá Rusům a ti pak naší Bezpečnosti. A to pak Pán Bůh s Vámi.

Redakčně upraveno

Z knihy

Říkali mu Pistolník

František Kolouch

29. dubna 1960 se v mírovské věznici uzavírá neuvěřitelný životní příběh statečného a odvážného kněze Bohuslava Buriana. Muže, který několikrát unikl smrti, celý život vzdoroval nenávisti a ukazoval všem cestu ke svobodě i k Bohu. Chtěl se stát misionářem, ale doba mu nepřála. Prošel několika koncentračními tábory. V Osvětimi se jen těsně vyhnul plynové komoře, v kamenolomu v Golleschau unikl o vlásek zastřelení a utekl z pochodu smrti. Po nástupu komunistů v r. 1948 se postavil proti omezování svobody a na Zelném trhu v Brně přečetl zakázaný pastyřský list. Byl vězněn a po propuštění emigroval. Pomáhal uprchlíkům v Innsbrucku a sám převáděl pronásledované přes hranice. Po zatčení v ruské zóně v Rakousku byl vydán do Československa, krutě mučen a odsouzen na 20 let. Zažil jáchymovské peklo, po útěku z leopoldovské pevnosti byl ztýrán a následkem naprostého vyčerpání zemřel. I přes své utrpení vždy zářil vtipem a s neuvěřitelnou energií se věnoval lidem na okraji společnosti.

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému