Já nemám ráda advent, řekla mi usměvavá žena

25.11.2024

I kdybychom neupekly ani jediný druh cukroví, kdyby pavučiny visely kolem lustru a přes zaprášená okna by vůbec nebylo vidět, Vánoce stejně budou. To nikdo nezastaví.

***

S málokterým ročním obdobím je spojeno tolik nesmyslných pověr, jako s dobou kolem Vánoc. Málokdy jindy toho tolik musíte provádět, zařizovat a vykonat, protože tak se to přece dělá. S logikou se přitom nepotkáte, spíš naopak.

„Já nemám ráda advent,“ řekla mi usměvavá žena, jíž jsem nabízela knížku s tímto názvem. Pokrčila jsem rameny, že to klidně může, a zeptala jsem se, jestli pro to má nějaký důvod. Asi by mě překvapilo, kdyby uvedla argumenty, jaké jsem ještě neslyšela. Bývá to bolestně stejné. My ženy trčíme v otroctví s názvem dobrá hospodyňka. Myslela jsem, že když jsem si to vyřešila dokonce i já, že už na to musely přijít také všechny ostatní ženy, ale není tomu tak. Skoro denně se přesvědčuju o tom, že válka je plném proudu. Boje se odehrávají v našich hlavách.

Myslíme si totiž, že Vánoce nenastanou, dokud my nesplníme svoji část. Všechno to drhnutí, leštění, utírání, oprašování, shánění, kupování, balení, schovávání, míchání, hnětení, válení, vykrajování, pečení, polévání, slepování, vaření a já nevím, co ještě. Už jste slyšeli to o dvakrát umytých oknech? Jedna paní zapomněla, že je myla předchozí týden. Neodškrtla si tu položku v seznamu, protože tenkrát nemohla najít brýle. Okna se jí zdála jakási čistá, ale nelítostně je umyla znova. Pak si vzpomněla a rozplakala se.

A tu historku o ztracené krabici vanilkových rohlíčků znáte? Jedna sousedka pekla své věhlasné vanilkové rohlíčky hned začátkem prosince a plechovou dózu s nimi ukryla před zbytkem rodiny tak rafinovaně, že ji před Štědrým dnem sama nebyla schopná objevit. Myslela si o sobě, že se možná spletla a ve skutečnosti je vůbec neupekla. Tak třiadvacátého honem pekla ještě jednu dávku, protože jaký by to byl Štědrý večer bez vanilkových rohlíčků, že? Zastrčenou krabici objevila prvního ledna. Já nevím, co si my ženy představujeme, že se stane. Asi že o půlnoci ze třiadvacátého na čtyřiadvacátého se kalendář přetočí o dva dny dopředu a Vánoce nenastanou.

Také ta paní, která prohlásila, že nemá ráda advent, uvedla jako důvod svého postoje moc další práce, spoustu úklidu, pečení množství druhů cukroví a vůbec posluhování celé rodině. Tvrdila, že se dvěma syny a jedním manželem je na to všechno sama. Ptala jsem se, jestli ti její mužští vyžadují to všechno, co ona vykonává. Zarazila se a nebyla si jistá. Zeptala jsem se, jestli by si všimli, kdyby nebylo vygruntováno a kdyby upekla méně než dvacet druhů cukroví. Zrozpačitěla a připustila, že nejspíše ne. Dál jsem ji netrápila. Stejně se mi nezdálo, že by chtěla svůj názor opustit.

No ano, je to v naší hlavě. Potřebujeme osvobodit. Ty, které se už ze sítí tradic vymanily, nechť jsou světlem těm, které bojují. Mluvme o tom, vtipkujme a buďme dobrým příkladem. Advent si zaslouží být přijat jako hezký čas. Povzbuzujme se ve víře, že i kdybychom neupekly ani jediný druh cukroví, kdyby pavučiny visely kolem lustru a přes zaprášená okna by vůbec nebylo vidět, Vánoce stejně budou. To nikdo nezastaví. Štědrovečerní zlaté chvění nastane i bez naší zásluhy.

Z knížky:

Proboha, zase kniha!
Hana Pinknerová