Jak to všechno začalo...

1.6.2009

Je tomu asi tak sto let, co tři františkáni požádali pana starostu jedné malé vesničky o dovolení, aby jim, pro milosrdenství, přenechal k obývání staré opuštěné zbořeniště ležící nějaké dvě míle od vesnice na obecních pozemcích. Starosta, člověk zbožný, jim k tomu dal svolení, aniž by se poradil s někým z radních. Bratři požehnali svému dobrodinci, a když přišli ke zbořeništi, které již znali, začali hned uvažovat, jak si zbudují útočiště.

Na tom místě býval kdysi dvorec, odkud se během války za nezávislost obyvatelé vesnice snažili čelit Francouzům – po roce 1800 vpadli do Španělska – , aby je alespoň svedli z cesty a odvrátili tak zničení vesnice.

Mezi bratry byl velmi schopný a šikovný mladík, který hned viděl, odkud je třeba začít: leží tu velké kameny, ty poslouží ke stavbě základní budovy, i když ne úplně všechny. Kolem jsou stromy, aby si mohli naštípat dříví, a nedaleko odtud běží potůček, který chudičkým bratřím slibuje, že nezemřou žízní. Přece však, jak den již pokročil – z vesnice odešli sice před rozbřeskem, ale šel s nimi stařeček krokem velmi vratkým –, rozhodl dobrý bratr začít od základu: našel nějaké tyče a na ně napnul starý ubrus, který s sebou nesli, a upravil mezi kameny malý krytý prostor. Potom rozdělal oheň, uložil stařečka a druhého bratra poslal k potoku pro vodu, zatímco sám pekl v ohništi pár brambor, které jim jistá dobrá žena dala jako almužnu. Dokončili modlitby a připravili si střídmou večeři; přišla noc, ti tři bratři se uložili ke spánku a příštího rána, stále v dobré náladě, se dali do práce.
Tak byla zahájena obnova onoho osamělého stavení; když jsme tam o padesát let později přišli my, bylo již mnohé změněno. Je to pevná a velmi prostá stavba, zdá se bezpečná a za bouří často poskytne útočiště pocestným i pastýřům. Má rozlehlé přízemí a nahoře malé patro; při zadní části domu je kameny ohraničená zahrada, která bratřím poskytuje část obživy. V přízemí má komunita malou kapli, cely, refektář a kuchyň se spižírnou; nahoře jsou ostatní cely, velká sýpka, kam se obvykle ukládají věci velkých rozměrů nebo málokdy užívané, a napravo, na samém začátku starého a červotočivého schodiště, které odtud vede, je malá podkrovní světnička, která přijímá venkovní světlo úzkým okénkem.
Bratři už nejsou tři, ale je jich dvanáct. Z oněch prvních tří dva zemřeli; poslední, již velmi starý a nemocný, to je ten tolik šikovný mnich, jehož známe jako mladého a vynalézavého.
Bratři mají svůj hřbitov v zadní části zahrady. Žijí pro své modlitby a práci a pro své okolí jsou velmi užiteční, protože mezi sebou mají čtyři nebo pět kněží, a tak mohou o nedělích a o svátcích sloužit mši svatou v selských dvorcích i osadách v okolí, kde chybí kněz; mohou křtít ty, kteří se narodí, a oddávat mladé a pohřbívat staré, když zemřou; při procesích ve význačných dnech mohou vztyčit obraz nebo korouhev a pro všechny jsou tu, aby poradili, zpovídali a potěšili.

Žijí stále z almužny; před několika lety nechybělo mnoho a byli bychom je navždy ztratili z dohledu, neboť starosta náhle zemřel a nový se jednoho dne na svém oslu vypravil až ke klášteru, aby se mnichů zeptal, jakým právem zde jsou. Odpovídali s milým úsměvem a velkou pokorou. Řekli mu, že je-li to zapotřebí, dům, který sami postavili na místě, kde nebylo nic než zbořeniště, okamžitě opustí. A protože se někteří hned vydávali na cestu, vrátil se starosta zpátky a řekl jim, že ještě nějaký čas mohou zůstat.
Za několik let potom zemřel také tento starosta, a nový, což byl vnuk onoho prvního, ustanovil to, co jeho dědeček započal, a dosáhl na radních, že potvrdili dočasné odstoupení pozemku a laskavě přenechali ono místo bratřím. Komunita měla povinnost každých deset let obnovit povolení. Pro okolní vesnice se stali tak velikým požehnáním, že jednou z radnice uvědomili otce převora, že se rozhodli darovat jim provždy pozemek i budovu, kterou obývají. Na což převor laskavě a pevně odpověděl, že to je ta nejlepší cesta, jak je donutit, aby dům opustili, protože oni nemohou mít nic ve svém vlastnictví a žijí pouze z almužny.
Práce a láska, kterou bratři do všeho vkládali, způsobily, že časem se jejich klášter stal budovou nejen pevnou, ale dokonce krásnou: voda byla blízko, mniši si udělali nárys, kde vyroste několik stromů a bylin a květin, a zahradu měli pečlivě obstaranou a všechno tam bylo velmi čisté a uspořádané.
A tehdy, bylo to přesně v den, kdy se narodilo naše století, se to přihodilo: časně ráno, když kohouti ještě spali, uslyšel bratr vrátný jakýsi pláč přede dveřmi, které byly jen přivřené. Zaposlouchal se lépe a hned se vyšel podívat, co je to slyšet.
Tam v dálce na východě to vypadalo, že se bude rozednívat, ale byla ještě noc. Bratr udělal pár kroků, veden jakýmsi tenounkým hláskem, když uviděl něco jako balík prádla, který se hýbal. Přiblížil se tam, odtud vycházel šumot; nebylo to nic jiného než šelest pláče novorozeného dítěte, které někdo před pár hodinami opustil. Dobrý bratr uchopil stvořeníčko a vešel s ním do kláštera. Aby neprobudil ty, kteří spali a spát tolik potřebovali – vždyť uléhali unavení z cest a z práce – snažil se zabavit mrňouska, jak mohl, a nenapadlo ho nic lepšího, než namočit kus bílé látky do vody a dát ji kojenečkovi sát; tím se děťátko zdálo být uklidněno a utišeno.
V dálce zazpíval první kohout a bratr s robátkem v náručí uslyšel kocoura, jak se venku tichounce sesmekl, což obvykle v tu hodinu dělal, aby ulovil ještě spící kdovíjakou malou havěť. Je čas zazvonit na zvon a vydat otcům počet ze svého nálezu. Mrňousek zavřel oči a v teplíčku hrubého hábitu dobrého bratra spal. Ještě štěstí, že bylo jaro a zima nedávno skončila; v opačném případě by chudáku maličkému hrozilo nebezpečí smrti zmrznutím.
Se zvoněním zvonu bylo hned na všech stranách slyšet ruch. Bratr už představil dítě otci převorovi; ten nemohl zakrýt své překvapení a s ním ostatní otcové a potom zbývající bratři, kteří všichni přiběhli na místo, odkud slyšeli výkřiky údivu. Bratr vrátný vykládal znovu a znovu, jak se všechno seběhlo, a bylo vidět, jak se bratři pokaždé usmívají a s něžným soucitem pokyvují hlavami.
Nicméně problém byl veliký. Co budou s dítětem chudí mniši dělat, když ho nemohou kojit a stěží se o něho mohou postarat? Otec převor rozhodl, že jeden z nich se musí ihned vydat na cestu do vesnice, aby vyhledal pomoc – má vzít stvořeníčko a odevzdat ho úřadům.
Ale bratr vrátný a někteří mladší otcové se na takové rozhodnutí netvářili nijak vesele, a byl to bratr Bernard, který se první vytasil s námitkou:
„Otče,“ řekl převorovi. „Neměli bychom ho dřív pokřtít?“
Ta myšlenka se zmocnila všech a zarazila je. Převor se přidal a rozhodl, že odchod maličkého se odkládá přinejmenším do chvíle, než se stane křesťanem.
Obrátili se směrem k malé kapličce konventu, když bratr Jiljí zastavil průvod další otázkou:
„A jaké mu dáme jméno?“
Mnozí už měli na rtech jméno svatého Františka, když snad až trochu ledabyle pokročil dopředu bratr vrátný a řekl:
„Nelíbilo by se vám, důstojní otcové, kdybychom mu dali jméno po světci dnešního dne?“
Schylovalo se ke konci dubna a ten den byl svátek svatého Marcelina.
Jméno bylo tedy vyvoleno a chvíli potom nový křesťan Marcelino plakal pod křestní vodou, zatímco předtím, když okusil bohatou chuť soli, zmlknul. Všem bratrům bylo to setkání milé, a když již odcházeli ti, kteří obvykle vyrážejí časně ráno, šli jakoby s lítostí, že se musí odtrhnout od děťátka, jež Boží vůle nechala u jejich dveří.
V zahradě zatím pracovali dva bratři, jeden se náhle zastavil a řekl:
„Já bych si ho vzal na starost, kdyby mně ho dali.“
Druhý se rozesmál a zeptal se, jak že ho zamýšlí kojit.
„Mlékem od kozy,“ rychle odtušil první.
Skutečně, před časem konvent přijal darem kozu, jejíž mléko bylo určeno hlavně pro nemocného a stařičkého bratra, který klášter založil.
Přes to všechno otec převor neztrácel čas a pověřil každého bratra, ať se kamkoliv obrátí, aby se vyptal, komu by mohlo dítě patřit a co by pro něho mohly udělat úřady. Převorovi šlo o to, aby postoupil stvořeníčko do podmínek co možná nejlepších, lidem, kteří by ho přijali jako člena rodiny, anebo úřadům, které by nabídly co nejlepší záruku pro jeho život. S těmito a jinými starostmi strávili ráno, a jestliže otec převor rozhodl, že dítě zůstane v domě přinejmenším celý tento první den, udělal to, aby vyzkoušel vůli svých mnichů: pověřil jednoho, aby dítě odnesl do vesnice, a nyní byli mnozí, kteří k němu pokorně přistoupili a prosili ho, aby to tak nedělal, aby ho nechal v klášteře aspoň do příštího rána, vždyť odpoledne už dost pokročilo, drobeček by se mohl po cestě nachladit. Převora velmi těšila ta sladká opozice a souhlasil, aby malý zůstal až do nového dne.
S hodinou Angelus ((Anděl Páně. Polední zvonění na počest tajemství vtělení; modlitba, která se modlí třikrát denně: ráno, v poledne a večer.)) přišli bratři, kteří vycházeli časně ráno, vyprávěli otci, co se jim přihodilo, a jako by s tím předem souhlasili, pokyvovali hlavami nad beznadějností, pokud jde o pravomoc rozličných úřadů, které již o případu informovali. Všude se říkalo, že vesnice je chudá, že se neví o nikom, kdo mohl stvořeníčko opustit, a aby si někdo vzal dítě na starost, pro to že zase bude chybět odpovídající ekonomická pomoc rodině, která by to chtěla udělat, pokud by to vůbec nějaká rodina udělat chtěla. To všechno nedávalo žádnou jistotu, vždyť kraj nebyl bohatý a zrovna trpěl dlouhým obdobím sucha, které postihlo větší část rodin. Na ustaraném otci převorovi zůstalo, aby promluvil se starostou, k němuž měl nejvyšší důvěru, nebo aby se obrátil na několik velmi milosrdných rodin, které znal; promluvil také s bratry, aby napsali do některých klášterů řádu ve vzdálených velkých městech.
Z toho všeho dobří bratři poznali, že od této chvíle zůstává maličký v domě, a tu noc měli velmi velkou a tichou radost. Marcelino byl svěřen do opatrování bratru vrátnému, a když přišla hodina, všichni kromě jeho ochránce se odebrali k odpočinku, což se neobešlo bez mnohokrát prováděné zkoušky kozího mléka poněkud vylehčeného vodou. K takové pochoutce nemohl mít maličký žádné výhrady.
Tak přišlo svítání příštího dne a bude svítat ještě mnohokrát, vždyť přes formální přání otce převora se vždycky nějak – nevědělo se jak – stalo něco, co odchodu Marcelina z kláštera zabránilo.
Někdy se stalo, že jeden z bratří přinesl zprávu, že dobře pokračují jednání, aby si jistá rodina vzala stvořeníčko do péče; jindy, že některý soused z okolního obyvatelstva, jenž se od bratří dozvěděl o existenci dítěte, se přiblížil až ke klášteru a pod tou záminkou jim prokázal laskavost v podobě nějakých potravin, aby jim tak pomohl ve výchově.
Po těch dnech onemocněl bratr vrátný a zemřel, ale dřív snažně poprosil mnichy, své bratry, aby zůstali s chlapcem napořád a vychovali ho ve svaté bázni před Bohem a udělali z něho dobrého františkána. A potom ubíhaly dny, plynuly týdny a také měsíce, a Marcelino, čím dál tím čipernější, veselejší a hezčí, zůstával v klášteře, živený kozím mlékem a chutným, vynalézavým papáním bratra kuchaře.
Uplynul rok a otec převor využil cesty, aby získal od otce provinciála povolení, a tak Marcelino, dalo by se říci, oficiálně vstoupil do komunity: už ho odtud nikdo nemohl vzít, krom jeho rodičů, kdyby se někdy objevili.
Chlapec tedy rostl a byl radostí kláštera – a někdy taky starostí, neboť, třebaže byl dobrý jako chléb, ne vždycky byla taková jeho činnost, a jeho krádeže ovoce v zahradě, jeho uličnictví v kapli nebo v kuchyni a jeho dětské nemoci dělaly chudým mnichům těžkou hlavu. Nicméně měli Marcelina všichni rádi jako syna a ve svůj čas i bratra a také maličký je po svém ctil.

kniha: Marcelino, O přátelství mezi chlapcem a Ježíšem
autor: José María Sánchez-Silva
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-10976-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému