Jaký má smysl předvádět křížovou cestu dnes?

30.3.2020

Snad v každém katolickém kostele visí na zdi křížová cesta. Jaký má smysl předvádět Křížovou cestu v kostelích dnes, a to od Aljašky po Kapské město? O co v ní jde?

I my se zastavujeme v jeho stopách

Snad v každém katolickém kostele visí na zdi křížová cesta. Když přecházíme od jednoho jejího zastavení k dalšímu, doprovázíme Ježíše na jeho krátké pouti z Pilátova jeruzalémského paláce, kde si vyslechl rozsudek smrti, ke kříži a pak i do hrobu. Tato krátká a trýznivá cesta se odehrála v rozpáleném a prašném městě na Blízkém východě před dvěma tisíci lety. Jaký má tedy smysl předvádět ji v kostelích dnes, a to od Aljašky po Kapské město? O co v ní jde? /.../

Každé zastavení připomíná okamžik, kdy se Ježíš zastavil. „Zastavení“ je jednoduše místo, kde se na chvíli zůstane stát, podobně jako když vlak stojí na zastávce. Ježíš se zastavuje, aby promluvil se soucitnými. Zastavuje se, když vyčerpáním padá k zemi a nemá sílu pokračovat. Zastavuje se na Golgotě, protože je to konec cesty. Když se i my zastavujeme v jeho stopách a uvažujeme, zda dokážeme jít dál, je nám blízko. Zadržuje nás nemoc nebo nezdar, smutek nebo zoufalství. Ježíš ale jde dál a pomalu zdolává cestu ke kříži a ke zmrtvýchvstání a nás nese s sebou v naději.

Vydejme se na cestu.

/.../

Páté zastavení:

Šimon z Kyrény pomáhá Ježíšovi nést kříž

Po setkání s matkou, přichází další setkání – tak odlišné, jak si jen lze představit. setkání dvou cizinců, jejichž životy se nakrátko protnou. Co to pro každého z nich mohlo znamenat?

Ježíš svým učedníkům připomínal, že každý musí nést svůj kříž. teď ale zjišťuje, že sám ten svůj už neunese. Potřebuje pomoc. vojáci ho nejspíš popohánějí vpřed, aby tuto smutnou povinnost měli za sebou tak rychle, jak jen to jde, a pak si mohli něco vypít s přáteli. Podle chronologie v Janově evangeliu se blížila sobota, a tak bylo třeba všechno dokončit před jejím příchodem (srov. Jan 19,31). tenhle pomalý a klopýtající muž začíná být na obtíž. a tak donutí k pomoci Šimona z Kyrény. Bezpochyby to nebylo ze soucitu s Ježíšem, ale jen z netrpělivosti a touhy mít už tento chmurný úkol za sebou.

Západní kultura šíří ideál soběstačného člověka, který nikoho dalšího nepotřebuje. Máme stát na vlastních nohou. Potřebovat druhé lidi, a zvláště cizince, je ponižující. Když jsem byl na operaci zad, potřeboval jsem cizince, aby mě umývali, otáčeli v posteli, pomáhali mi z ní vstát a dojít na toaletu. Taková závislost ale k lidskému údělu patří a Bůh ji v Ježíšovi právě v tuto chvíli přijímá. Svaté Kateřině Sienské Bůh řekl: „Jistě jsem mohl každého člověka obdařit vším, co potřebuje pro duši i pro tělo. Ale chtěl jsem, aby se lidé vzájemně potřebovali a stali se mými služebníky v dalším rozdělování těchto milostí a darů, které ode mne přijali.“ V Ježíšovi vidíme Boha, který nás potřebuje: potřebuje se napít od Samařanky u studny, potřebuje pomoci s nesením vlastního kříže. Potřebovat druhé je v pořádku.

Zdá se, že Šimon z Kyrény jen procházel kolem, když se najednou ocitl chycený v dramatu muže, kterého nejspíš ani neznal. Neměl na vybranou. Přesto z Markova evangelia získáváme dojem, že se stal učedníkem; jeho synové Alexandr a Rufus byli křesťanskému společenství dobře známí. Ke změně života u něj bezpochyby muselo dojít pod vlivem nedobrovolného setkání. Byl přinucen nést tomuto cizinci kříž, a stal se jeho učedníkem.

Utrpení na nás může dolehnout znenadání. Život je krásný, cítíme se šťastně, a najednou tu máme nehodu, dostaví se nemoc nebo přijdeme o práci. Snad budeme naříkat: „To není fér! Proč zrovna já? A proč teď?“ Okolnosti nás přinutí nést kříž tehdy, kdy to čekáme nejméně. Kéž je to pro nás zároveň chvíle milosti, kdy najdeme nový a důvěrný vztah k Pánu a přijmeme účast na jeho břemenu. Jak napsal svatý Pavel: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24).

Převzato z knížky: Timothy Radcliffe, Křížová cesta pro věřící i nevěřící