Nějak nám to v manželství drhne…

16.8.2025

Dnes byl jeden z těch dnů, kdy se Alice dost dobře nedokázala rozhodnout, co podniknout ve volném čase. Venku bylo pošmourno a lilo. Ideální příležitost si s dětmi zalézt pod deku, uvařit si i teď v létě čaj, zapálit si svíčku a koukat se na pohádky. Anebo na sebe navléknout pláštěnky a holínky a vypravit se ven do parku hledat stružky a malé potůčky, na kterých bude možné pouštět lodičky z kůry. Dneska měla ale rozhodování usnadněno: domluvila se totiž s Lenkou, že se za ní navečer staví, a až Lenka uspí svého malého Petříka, otevřou si láhev vína a proberou život. Alice se tedy vydala s deštníkem a lahví vína k Lence.

Při druhé sklence vína si začala Lenka stěžovat na manžela: jak ji za nic neocení, ani nevyhledává její přítomnost, dítěti se věnuje jen v rámci společného rodinného času, ale sám se synem nic nepodnikne.
„Mě už manželství s ním přestává bavit. Všechny ty roky jsem to já, kdo se snaží investovat do našeho vztahu. Co jsem se navymýšlela různých romantických víkendů pro dva, dokonce i let balónem, a výsledek? Chvilku jsme žili ze společných zážitků, ale pak to všechno zase zajelo do starých kolejí,“ postěžovala si naštvaně Lenka a napila se vína.
„A kdy sis začala všímat, že to mezi vámi nějak drhne?“ zeptala se nesměle Alice.
„Tak nějak postupně. Nejdřív si všimneš, že se doma bavíte jen o provozních věcech, co je potřeba nakoupit, kdo vyzvedne dítě ze školky. Potom jsme začali večery trávit každý podle svého. Já jsem často usnula při uspávání Petříka a Honza se mezitím začal koukat na nějaký film. Jenže já jsem přišla tak v půlce filmu, takže jsem šla radši uklízet. Pak začnou drobné hádky, nevyřešené konflikty a teď se každý dívá večer na něco jiného, nebo čteme každý svou knihu, vyhýbáme se jeden druhému.“
„A nechcete zkusit manželskou poradnu?“
„Prosím tě, myslíš, že bych ho tam dostala? Leda tak párem volů…“ zavrhla hned nápad Lenka. „Já se s ním snažím mluvit o našem vztahu, ale vždycky to nějak shodí, jako by na tom nezáleželo.“

Alice si zhluboka povzdechla a v duchu přemítala nad vlastním manželstvím. Moc času na sebe s Karlem v poslední době neměli, a občas se jí povedlo vypěnit, když měla pocit, že je toho na ni moc. Neodcizují se i oni jeden druhému? Vždyť si večer taky často čtou každý jinou knihu. Karel navíc začal teď hodně sportovat a ona se sebou nic nedělá.

Lenka přerušila tichou chvíli: „Myslíš, že by měl Petřík větší trauma z rozvodu teď jako malý, nebo ho to víc sebere, až bude starší? Jemu bych za nic na světě nechtěla ublížit. Na druhou stranu bych mu přála, aby vyrůstal v rodině, kde se o něj táta zajímá a má rád jeho mámu. Já bych byla taky lepší máma, kdyby si mě někdo vážil a snad i trochu hýčkal. To chci od vztahu tak moc? Chci mít jen se svým partnerem něco společného, nějaký zájem,“ povzdychla si.
Alice překvapeně zamrkala a na mysl jí přišla neodbytná myšlenka.
„Leni, ty máš někoho jiného?“
„To úplně ne,“ odpověděla záhadně Lenka. „Ale řekněme, že bych mohla mít. Něco se rýsuje…“
V Alicině hlavě se vší silou rozezvučel alarm a její mysl přepnula do záchranného módu.
„Počkej, přece to nevzdáš! Třeba je to jenom přechodná krize, musí být něco, co vás spojuje, ne? Co jste spolu dělali ještě před tím, než se narodil Petřík?“
„Jezdili jsme spolu na motorce. Ale jak se Petřík narodil, tak jsme motorku prodali a koupili rodinné auto. Ty si vážně myslíš, že stačí, když spolu sedneme na motorku, odfičíme do neznámých končin a bude po problémech?“ Lenka si pohrdavě odfrkla.
„To si nemyslím,“ připustila Alice, „jen jsem si říkala, že by to mohl být prima začátek obnovy vztahu. A už bys měla jistotu, že vás to s Honzou baví.“

Za okny se bezútěšně valil déšť, obě ženy seděly potichu ponořeny do vlastních myšlenek. Lenka seděla sklesle na kuchyňské židli, když jí oči sjely na obrázek od Petříka, magnetkou připevněný na lednici. Byla něm nakreslená máma, táta a Petřík, a soudě podle jejich širokých úsměvů, vypadali spolu šťastně. Lenka se snažila představit si, jak moc jinak by obrázek vypadal, kdyby tam Petřík namaloval sebe, mámu a… Marka. Byli by na něm šťastnější? Objímal by Marek mámu, nebo by jen stáli toporně vedle sebe, jak to je na obrázku teď? Vnímal by to vůbec Péťa, že táta chybí, když ani tak s ním moc není?

Alice se nesměle zeptala: „A zkusila ses někdy za své manželství pomodlit? Já vím, že si nejsi jistá, že Bůh vůbec existuje, ale znáš to, v zoufalých situacích hledáme zoufalá řešení.“

Lenka se na své židli zavrtěla, byla si docela jistá, že Bůh by její psaní s Markem neschvaloval. Obsah zpráv byl sice nevinný, ale to, že si představovala Marka místo svého manžela na rodinném obrázku, to správné nebylo, tím si byla Lenka jistá. Sice nevěděla, jak to její svědomí ví, že to není dobře, ale zkrátka to tak cítila. Nechtělo se jí Alici přiznávat svůj díl viny, a tak jen něco zamumlala, že Boha takové věci asi nezajímají, a šla do spíže pro další láhev vína.Z knihy: 

Autor: Webredaktor kna   |   Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému