Nelze si představit poustevníka, který by se štítil přírody
1.5.2023
V Římě - v parku Caffarella, kousek od české papežské koleje Nepomucenum, jsem poprvé viděl a zažil požehnání zvířat. Chodil jsem na procházky a všude tam visely plakáty, které zvaly na žehnání zvířat. Říkal jsem si: „To je úžasné, tam se musím jít podívat!“ Park Caffarella je přírodní, rozlehlý kus zeleně, kde jsou louky, kopečky, rákosiny, potoky i statek. Vypadá jak vystřižený z nějakého renesančního obrazu. Lidé tam chodí na procházky a vedle nich se pasou ovečky. V podstatě celý park leží na antických památkách, blízko vedle staré antické cesty Via Appia. Proto se tam nesmí stavět a proto tam zůstalo tolik zeleně kousíček od centra Říma. Právě tam se konalo žehnání zvířat. Vedl to místní farář a dorazili dokonce i policisté na koních.
Žehnalo se koním?!
Ano a také ovečkám, kozám, krávám. Z města přišli lidé s pejsky. Farář v promluvě zdůraznil potřebu sounáležitosti se zvířaty, což mě zaujalo. Už tehdy jsem si řekl: „Až budu ve farnosti, budu určitě něco takového pořádat.“ Musel jsem to ale celé trochu promyslet. V Římě se totiž zvířatům žehnalo na svatého Antonína Poustevníka. To je v lednu a v Česku je strašná zima. Zároveň se mi tradice žehnání na svatého Antonína jeví až příliš utilitární – žehnalo se totiž hlavně prasátkům, aby se dobře vykrmila. Svatý Antonín je patronem domácích a hospodářských zvířat a často je zobrazován právě s prasátkem. Sám s tím vším ale nemá mnoho společného, protože tradice vznikla až ve středověku, kdy bylo zvykem, že každá vesnice v Německu darovala každoročně prasátko mnichům sv. Antonína, kteří ve špitálech ošetřovali nemocné. Proto jsem si řekl, že to budu pořádat v říjnu na svatého Františka z Assisi. František mi připadá jako skutečný patron zvířat, který sounáležitosti se zvířaty dodává duchovní rozměr.
Takže žehnání zvířat na sv. Františka je něco jiného než na sv. Antonína?
Obřad je samozřejmě stejný. Nejde ale o obřad. Jde o jeho náplň a poselství. Obsah musí být v souladu s vnějším projevem. František je znám jako taková ikona mystického pohledu na veškeré stvoření: na vítr, slunce, oheň, jako světec zdůrazňující sounáležitost a jednotu s celým světem, a to ne proto, že je pro nás stvoření nějak užitečné a zužitkovatelné, ale protože tvorstvo patří Bohu. Tohle rozlišení je třeba zdůraznit: je nutné uvědomovat si, že stvoření není jen pro nás, není určeno jen k tomu, abychom zvířata snědli a stromy pokáceli, ale měli bychom se z tvorstva umět radovat, nechat se jím obohacovat a kontemplovat je jako dílo Boží – vidět i v ohni, ve vodě, ve sněhu nebo v mrazu Boží stopu, jakkoli mohou určité projevy přírody působit i nepříjemně. Svatý František tohle uměl. Ztělesňuje také duchovní a zároveň neidealizovaný vztah ke zvířatům. Podle legend dokázal mluvit s ptáky i s vlkem, se šelmou, která se jinak bála lidí a lidé se báli jí. Inspirativních světců je ale víc. Na přání kolegy jsem žehnání zvířat uskutečnil v Uhlířských Janovicích, kde je kostel svatého Jiljí, legendárního světce, jehož tradice je spojena s divokou zvěří, konkrétně s laní, která jej v lese údajně živila mlékem.
Pocházím z Posázaví a místní patron, svatý Prokop, bývá vyobrazován s laní, která se k němu přiběhla skrýt. Svatých spjatých s přírodou je ovšem víc, ne?
Podle mě všichni svatí, kteří byli poustevníci, museli žít v naprostém sepětí s přírodou. Když jsem aspoň chvíli „poustevničil“ ve stanu za Římem, uvědomoval jsem si to velmi silně. Každý poustevník kolem sebe musel mít každý den divočáky, museli tam chodit vlci, nehledě na drobnější zvířata jako třeba hady a ještěrky.
A hmyz?
I hmyz. Nelze si představit poustevníka, který by se štítil přírody!
Jak žehnání zvířat konkrétně pojímáš?
U žehnání zvířat je důležitý hlavně důvod. Není to show ani magie. Žehnání čehokoliv znamená uznání Boží moci nad tím, co žehnáme, tedy Boží svrchovanosti. Bůh je ten, který tvoří svět a dává jeho skutečnosti člověku, aby skrze ně chválil Boha a aby tyto skutečnosti skrze nás byly posvěcovány. Jako křesťané jsme posláni k tomu, abychom posvěcovali svět, přinášeli do něj Krista a naději. Tato základní idea platí i u žehnání zvířat. U zvířat je ještě další aspekt, a sice to, že jsou nám ze všeho stvoření svým vnímáním a svou citlivostí nejblíže. Součástí jejich žehnání je tedy i zdůraznění této sounáležitosti a uvědomění si, že k sobě patříme, vděčnost Bohu za to, že na této planetě nejsme sami, ale že ji obýváme s jinými Božími tvory, bez nichž by náš pozemský život nebyl možný. Právě o to se snažím. Nejedná se o utilitární činnost, žehnání zvířat je modlitba za tvorstvo, včetně trpícího a zneužívaného tvorstva, mezi které patří i některá zvířata.
Z knihy:
Prezentace knihy Žehnám veškeré Boží havěti
Ve čtvrtek 4.5.2023 17:00-19:00
v kostele sv. Vojtěcha v Praze Dejvicích, Kolejní 4.
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
aktuality
30.11.2024
Kardinál Tomášek - legenda církve v době komunistického režimu
Hrdinou se člověk nerodí, ale stává
Jaroslav Šebek
21.10.2024
Spiritualita připodobnění Bohu v západním křesťanství
Proměna člověka v Kristu
Jaroslav Vokoun