„Nesmíte brečet!“ A proč by ne?!

20.6.2020

„Když večer za sebou zavřete dveře ordinace, všechno musíte nechat za nimi, nic si nesmíte v hlavě odnášet domů. Jen žádné emoce. Natož zaplakat si spolu s pacientem nebo s jeho rodinou. To by bylo hrubě neprofesionální.“
Tak nějak nás před padesáti lety vychovávali na lékařských fakultách psychologové. Dnes už to snad takhle neříkají.
Přesto je ve zdravotnictví stále ještě nezřídka možno zaslechnout direktivní povely typu: „Neplačte!“, nebo dokonce: „Nesmíte brečet!“
Proč by nemohli? A proč bychom nemohli za určitých okolností i my, kteří jsme u toho?

Svatý Pavel nás k tomu dokonce vybízí: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími“ (Řím 12,15). Nejsou vzácné situace, kdy právě spontánně vytrysklá slza ujistí trpícího o naší solidaritě, zájmu a opravdové účasti na jeho trápení. V dnešním přetechnizovaném a odlidštěném světě je to možná ještě výmluvnější a ještě potřebnější, než tomu bylo dřív.

„Slzy nejsou určeny jen k mytí očí“ (P. Ladislav Kubíček). Proč bychom nemohli plakat my, když si dovolil plakat i sám Pán Ježíš. Chcete příklad? Zde je. Tváří v tvář mrtvému a pohřbenému Lazarovi, tváří v tvář velké bolesti jeho sester „Ježíš zaplakal. Židé říkali: ‘Hle, jak jej miloval!’“ (Jan 11,35-36) Co je na tom špatného? Určitě nic, jen nemůžeme zůstat u pláče. Je třeba jednat a v rámci možností pomoci. Mrtvého nevzkřísíme. Ale můžeme truchlícím pomoci vstát a jít dál. A to není málo.

Ovšem není slza jako slza, není pláč jako pláč. Existují slzy, které mají cenu nad zlato. Slzy, které mají hodnotu pro celou věčnost. Jsou to slzy kající. Klasickým příkladem je Magdalena, žena hříšnice: „...přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat“ (Lk 7,38). A co na to Ježíš? Odpustil jí hříchy. Ale nemylme se. Mnohé slzy, které omývají hroby našich rodičů, taky nejsou pouhé „emoce“. Kdo z nás může tvrdit, že svým rodičům není nic dlužen? Že to či ono by příště neudělal jinak a něco jiného by naopak už nikdy neřekl, nebo řekl vlídněji, neudělal, nebo udělal laskavěji a ochotněji? Náhodou, ten kdo vymyslel kající slzy, moc dobře věděl, co a proč dělá. Bohu díky za ně.

"Člověk nemůže utřít plačícím slzy bez toho, že by si navlhčil ruce." (Africké přísloví)

Z knížky: Marie Svatošová, O naději

Knížka nyní vyšla

3 x Marie Svatošová

Krásné a smysluplné úvahy pro ty, kdo bloudí, pro ty, kdo věří, i pro ty, kdo hledají. V každém okamžiku našeho života autorka odkrývá paprsky věčnosti. Tři knížečky jejích postřehů vycházejí v novém, přehlédnutém a doplněném, vydání.

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: