Sv. Martin (světec 4. století)

27.10.2010

Sv. Martin (světec 4. století)Narozdíl od egyptských anachórétských zkušeností duchovního zápasu, který se odehrává v samotě pouště a má podobu přímých ataků mnicha zlem, je martinovský způsob zápasu zasazen do konkrétního každodenního života. Zápasy se neodehrávají na nehostinné poušti, ale ve městech a venkovských osídleních, mezi všemi skupinami lidí gallské společnosti.

Mívají často podobu zápasu o lásku, jde o to, vytrhnout člověka z moci zla, ať už je to posedlost, bída, nemoc, nebo smrt. Neméně líté jsou souboje o pravdu, proti herezím nebo proti zneužívání moci světské i duchovní. Nechybějí ani vnitřní psychologické střety ve snech i viděních, ale nejsou dominantní.Sestoupíme-li do Martinovy zbožnosti hlouběji, nalezneme několik charakteristických rysů. Narozdíl od soudobých pojetí Krista jako Pantokratóra, vševládce, je Martinův vztah ke Kristu jiný. Je to vztah ke Kristu trpícímu a poníženému, Ježíši ukřižovanému, v duchu pavlovské christologie a mystiky.

Kříž už měl v křesťanské spiritualitě význam vítězné zbraně proti mocnostem zla. Nelze dále přehlédnout polemický charakter této zbožnosti. Je to patrné na dramatické scéně, kdy se Martinovi zjevuje ďábel v podobě Krista: »Jednoho dne se obklopil purpurovým světlem, aby mohl za pomoci jasné záře Martina oklamat. Oblékl se do královského šatu, na hlavu si posadil diadém zhotovený ze zlata a drahých kamenů, obul si pozlacené střevíce a předstoupil před modlícího se Martina s tváří rozjasněnou radostí. Vše by si člověk mohl myslet, jen ne, že je to ďábel. Když ho Martinus uviděl, byl naprosto ochromen. Panovalo hrobové ticho. První prolomil mlčení ďábel: ‚Podívej se pořádně, Martine, jsem Kristus‘ […] Tu ale duch Martinovi zjevil, že to není Pán, nýbrž ďábel. Martinus pochopil a odpověděl: ‚Pán Ježíš nepředpověděl, že přijde oděn do purpurového šatu, ani že bude ověnčen diadémem. Já neuvěřím, že Kristus přišel, dokud ho neuvidím tak, jak trpěl na kříži, a dokud nespatřím rány po hřebech.‘ Nato se ďábel rozplynul jako pára.« Obraz ďábla je vykreslen v barvách císařské moci a zároveň je patrné, že má mnoho společného i s ambicemi moci církevní. Martinovo kritérium je jasné: Kristus a jeho věc jsou v naprosto jiných barvách než purpurová a zlatá — v barvách ukřižovaného a poníženého. Tento vztah ke Kristu ukřižovanému je spojen s Martinovým vztahem k mučednictví, živeným četbou Písma, ale také Tertulliana a Cypriana. Svou roli sehrál určitě i Hilarius. (s. 348n., světcův život je citován v překladu P. Ryneše).

 

kniha: Spiritualita křesťanského mnišství 2. a 3. díl
autor: Václav Ventura
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-BEA0023-

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Související články