Pařez života a víry... Adventní pohled

4.12.2025

Co se nám vybaví, když vidíme pařez? Záleží na tom, jakýma očima se díváme. Je to jen pahýl ztrouchnivělého dřeva, náhrobní kámen mrtvého stromu? Většinou chápeme pařez jako tlející pozůstatek někdejšího majestátu, pomník zašlé slávy, symbol pomíjivosti všeho živého, svědectví rozkladu a zániku.

Kořeny napájené z pramene živé vody

2. neděle adventní (cyklus A)

Iz 11,1–10 (1. čtení)

I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné.

Proroci pronikají pod povrch

Ale proroci jsou zvláštní lidé. Vidí skryté věci, které druhým lidem unikají. Pronikají pod povrch jevů. Snaží se jít ke kořenům. Tím spíš, když se dívají na pařez. Tam, kde ostatní vidí jen mechem obrůstající špalek, oči proroka hledí hlouběji. A spatřují příslib nového života.

Některé pařezy nejsou mrtvé. Jen tak vypadají. Některé mají silné a hluboké kořeny, napájené životodárnou vláhou. Jsou pařezy, v nichž pulzuje život, proudí míza. Ano, jsou pařezy, které čekají, až přijde jejich chvíle.

Prorok Izaiáš svým vnitřním zrakem právě takový pařez viděl (Iz 11,1–10). Zdál se být mrtvý, vyhaslý, vydaný napospas zániku. Ale Izaiáš viděl víc než práchnivějící dřevo. Viděl skrytou mízu, proudící od kořenů, cítil chvění života. Věděl, kdo zasadil ten strom, ze kterého zdánlivě zbýval jen pařez. Věděl, že to není obyčejný strom. A proto vyhlížel chvíli, kdy ze starodávného kmene vyraší nový proutek, kdy se na rozpraskané kůře objeví zelené lístečky.

Z biblických slovníků víme, že ve Svaté zemi jsou takové věci k vidění. Najdeme tam prastaré pahýly olivovníků, které vypadají dávno uschlé a mrtvé. A přesto na nich vyrážejí nové výhonky. Některé jsou starší než tisíc let. Jejich vrásčitý povrch, pokroucené kmeny a rozpukaná kůra se zdají být smutným svědectvím dávno vyhaslého života. A přece to není pravda. Těm, kdo se trochu vyznají v pěstování oliv, je i věkovitý pahýl olivovníku znamením naděje, příslibem nové sklizně.

Připomínka těm, kdo ztráceli naději

A právě takový byl pařez Jišajův, o kterém Izaiáš mluví ve svém proroctví. Pahýl Davidova královského rodu, z něhož má vzejít Mesiáš. Ale mnozí už tomu nedokázali věřit. Viděli jen ztrouchnivělý zbytek kdysi slavného stromu. Měli za to, že je odepsaný, vydaný zániku a rozkladu – jako kus shnilého dřeva.

A právě těm, kdo ztráceli naději, Izaiáš připomíná, kdo zasadil ten strom, od jehož pahýlu už nic nečekali. Vyhlíží dobu, kdy na rozpraskané kůře Jišajova pařezu vyraší nový výhonek, zaslíbený potomek Davidova královského rodu. Připomíná, že kořeny Jišajova pařezu jsou napájeny z pramene živé vody. Proto dál trpělivě očekává příchod Krále.

Máme oproti Izaiášovi velkou výhodu. Na rozdíl od jeho současníků víme, jak to dopadlo. Vždyť právě proto každý rok znovu vstupujeme do adventního času. Víme, komu daly dějiny za pravdu. Proto si v adventu vděčně připomínáme, co se stalo v Betlémě před dvěma tisíciletími. Vyrazil proutek z pařezu Jišajova. Dávné zaslíbení se naplnilo. Izaiáš měl pravdu. Hvězda se zastavila nad betlémským chlévem, pastýři a mudrci z Východu spatřili děťátko v jeslích. A nastaly první Vánoce. „Z života čistého, z rodu královského nám, nám narodil se…“

V pařezu proudí živá míza

Ale zkusme si vzít poučení také z Izaiášova pronikavého pohledu. Z toho, co dokázal vidět ve starém pařezu. Církev v Evropě dnes mnohým připomíná ztrouchnivělý pahýl, smutné torzo kdysi hrdého kmenu, chátrající pozůstatek někdejší slávy. Jako polorozpadlý kmen usychajícího olivovníku.

Ale pozor. Tak přemýšlí člověk, který zapomněl, kdo onen olivový strom zasadil. Zkusme spolu s Izaiášem hledět pod povrch jevů. Zkusme prohlédnout rozpraskanou kůrou. V tom pařezu proudí živá míza. Jeho kořeny jsou hluboké a čerpají ze skrytých zdrojů. Jeho kmen je napájen životodárnou vláhou, která přichází shůry.

Z knihy:

Kde vítězí láska, tam se děje Bůh
Pavel Hošek